Láska & Příběh, co neztratil sílu ani časem

Bylo to jedno z těch letních odpolední, kdy svět voněl po slunci, prázdninách a tiché naději, že všechno krásné je teprve před nimi. Byla mladá, napůl dívka, napůl žena, a tehdy vůbec netušila, že vzpomínka na ten večer ji bude provázet celý život. Možná to nebylo poprvé, co se platonicky zamilovala, ale rozhodně to bylo poprvé, co cítila, že patří k někomu celou svou bytostí.

Chodívala s ním téměř všude i do jeho práce za ním přišla. Tehdy on byl na lešení a zaprášený.

Chodila s ním do snack baru a ukázal jí i jak chutná Coca Cola na ledu a naučil jí pít Colu. Chodila s ním na diskotéky a tančila s ním. Chodila se s ním a se společnými kamarády se procházet, koupat. Tehdy jim svět ležel u nohou a bylo jim spolu skvěle. Každou volnou chvilku chtějí v té době být spolu a nikdy je to neomrzelo. 

Tenkrát šli spolu do letního kina. Vzduch byl teplý, voněl trávou a doznívajícím dnem. Usadili se na dřevěných lavicích pod širým nebem, kde se měl za chvíli promítat film, ale ona si do dneška nevzpomíná, co se vlastně promítalo. Není to zapomenuté z nedbalosti, ale protože ten film byl zcela nepodstatný. Všechno, co si z něj pamatuje, je teplo jeho těla, jeho vůně, vášeň, jeho ruce kolem jejího pasu, pohledy, které mezi sebou si vyměnili, a pak ten okamžik, kdy se úplně přirozeně, bez slova, bez myšlenky, posadila na jeho klín. A pak se líbali. Dlouze. Něžně. Divoce. Vášnivě. Jako by nic jiného na světě neexistovalo.

Dvě hodiny utekly jako pár vteřin. Kolem nich seděli lidé, smáli se nebo plácli komára, někdo pil pivo z místního kiosku s občerstvením, jiný si šeptal se svou přítelkyní. Ale ona s ním byla v jiném světě. V bublině, kde existoval jen on a jeho dech, jeho rty, jeho vůně, jeho vášnivost a jeho přítomnost. 

Po skončení představení se procházeli městem, jako by ještě nechtěli, aby ta noc skončila. Nakonec se posadili na lavičku cestou domů u kostela, v tiché části města, kde je rušilo jen šumění listí na stromech a vzdálené kroky kolemjdoucích. Tam znovu seděla v jeho náručí. Seděla na jeho klíně. Líbali se celé hodiny. Neexistoval pro ně čas. Neexistovala minulost ani budoucnost. Jen ten okamžik a pocit, že tohle je láska. Ano, byla to pro ně láska. 

Tehdy cítila něco, co neuměla pojmenovat, ale věděla, že je to hluboké, že je to niterné, hluboce srdeční a že k němu patří. Že její srdce ho zná. Věřila, že s ním chce být, že jejich příběh má teprve začít. Byla to jistota, která vycházela z její duše, srdce, nitra a ne z rozumu. Jenže pak přišla realita. Matka, která se postavila mezi ně. Měla pocit, že je na všechno ještě příliš mladá, že se na vztahy nesmí myslet tak vážně. A tak ho matka poslala pryč. Rozhodla za ni. On musel odejít. Už se s ním nesměla stýkat a její svět se zhroutil. Snažila se to nepřipouštět a bolest potlačit. Byla to přeci silná holka, kterou nesmí nic zasáhnout a bolest ta už vůbec ne i k tomu jí rodina vedla, že musí vydržet veškerou fyzickou bolest a i niternou. 

Od té chvíle v ní zůstala prázdnota, jakési němé ticho, kterému nerozuměla, ale život šel dál. Snažila se žít, smát, studovat, radovat, milovat i když nikdo už nebyl jako on a vlastně už toho dalšího nikdy nemilovala.

A pak… o nějaký rok později, vrátil se. Jako by se vrátil čas. Jeho oči byly stejné, jen o něco hlubší. Jeho hlas jí opět úplně ochromil. Jeho ruce silnější, ale jeho pohled na ni byl stále ten samý. Nezůstal v ní jen jako vzpomínka, ale znovu před ní stál a skutečný. Tentokrát jako muž. A ona opět pocítila to stejné i co kdysi. Ta stejná láska, ten samý třpyt v hrudi, to stejné teplo, ten stejný pocit, ale svět byl jiný. Byla starší, možná i opatrnější. A přesto ta touha být s ním i byla stejně silná, ale příběh už nebyl jednoduchý. Čas je totiž nejen lék, ale i jistá takzvaná zkouška. Nebylo nic ztraceno mezi nimi. Bylo to stejně hluboké i jako před tím. V každém pohledu, v každém úsměvu, v každém slově i zůstávala ona původní jiskra.

V době kdy on musel odejít od ní, tak někdy ona si znovu sedla na lavičku u toho kostela. Někdy šla i sama do letního kina i na tu stejnou lavičku. Zavřela oči a v duchu se vrátila zpět. Ne pro bolest, ale pro tu lásku, která byla tak silná, že přežila, protože některé polibky se nedají zapomenout a jsou naprosto jedinečné. Některé vášně se nedají hrát, ale musí být v těch dvou lidech přítomné. Některé večery, zkušenosti a zážitky, prožitky se otisknou hluboko do nitra a srdce. A někteří lidé zůstanou navždy v našem srdci i jako připomínka toho, že láska je skutečná a existuje.

A možná právě proto se tento příběh nikdy úplně neuzavřel. Protože to, co jednou bylo opravdové, má tendenci se vracet. Možná v jiném čase, jinou formou… ale s láskou v srdci.

Když se po letech vrátil, bylo to jako kdyby se vrátila naděje. Jako kdyby se po dlouhé, tiché zimě znovu otevřely květy jara. Objevil se nečekaně, ale s jistotou člověka, který ví, proč se vrací. Nestál asi o vzpomínky, ale o pokračování příběhu, který byl násilně přerušen. Stál tam před ní i jako muž a to dospělejší, rozhodnější, ale stále s těma očima a hlasem, které v ní před tím probudily lásku.

I ona cítila, že v ní ta láska nikdy neumřela, že v ní je daleko silnější i než před tím. Jen se stáhla někam hluboko, kde trpělivě čekala a když přišel znova, tak tam byla. 

Když se znovu setkali, bylo to, jako by čas neměl žádnou moc. To, co mezi nimi kdysi vzniklo, bylo silnější než nějaké odloučení. A ona najednou věděla, že to nebyla jen vzpomínka, ale byla to pravda. Byla to pro ně skutečná láska, která nikdy nezmizela.

Jakmile se chtěli začít znovu přibližovat, jakmile jejich srdce znovu začala dýchat i ve stejném rytmu, přišla matka. Tentokrát ne jako ochránkyně, ale jako zlom. Její rozhodnutí padlo chladně, neústupně, bez pochopení. Jako kdyby nedokázala vidět, co je mezi nimi nebo ba právě naopak, že nesnesla lásku, kterou vnímala mezi nimi. Viděla jen to, co považovala za správné a odmítla jejich lásku znovu uznat. Dřív to bylo kvůli věku, teď snad kvůli minulosti, obavám, nebo její vlastní bolesti, kterou nikdy nevyslovila v té době nahlas. A tak se stalo, že je rozdělila navždy. Možná dost dramaticky, křikem, nekompromisně, slovy a tlakem, který se nedal obejít. Postavila se mezi ně jako autorita. A on odešel...znovu. Potichu a navždy. Věřila, že se vrátí, že ho potká, ale tentokrát už se nevrátil. Zůstala tam stát úplně sama a běžela ho po dramatickém výstupu matky hledat. Byla možná i hluboce zlomená, ale tichá. S vědomím, že ztratila něco, co se nedalo nahradit. Ne proto, že by to skončilo samo, ale proto, že jim nebylo dovoleno někým okolo. Jejich láska zůstala uvězněná mezi tím, co mohlo být, a tím, co nikdy nebude.

Někdy, když zavřela oči, si znovu vybavila letní kino a ten večer, kdy se posadila na jeho klín a svět zmizel. Ten čas, kdy vše bylo jednoduché, čisté, opravdové a v pořádku. A také to i když už spolu nikdy nemluvili, nikdy se znovu neviděli a věděla, že jejich láska nebyla iluze. Byla skutečná a jen nedostala šanci žít.

Někdy si přála, aby mohla jít zpět a bojovat. Aby tenkrát něco řekla, aby nepodlehla tlaku, ale tehdy ještě nevěděla, že některé věci se stanou jen jednou a jiné budou podobné a budou jí to hluboce připomínat. A když je pustíme, už je nikdy nedostihneme. A tak žila dál. Se vzpomínkou, která ji nikdy v hluboce nitra neopustila. Se srdcem, které jednou milovalo tak silně, že se tomu nic dalšího už nikdy nepřiblížilo a ani nemohlo, neboť to vždy někdo přetl už v začátku, jako kdyby to bylo její prokletí. A dál žila s vědomím, že i když ji matka rozdělila od něj, to, co měli mezi sebou, si navždy nese v sobě, to nikdy nikdo nedokázal přetnout a to jí nikdo nikdy nevzal....🌞💕😘💌🍀😘💕🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025